Startseite / 2009-10 / 2009-11-25 Lesung und Diskussion mit Tereza Bouckova 8

In dieser Gruppe suchen

Čtení známé české spisovatelky Terezy Boučkové na půdě našeho gymnázia
Kdy: 25.11. 2009 od 9.00 – 11.00
Kdo: studenti 7.ORg a 8.ORg
Kde: školní knihovna
Organizace: Velvyslanectví České republiky
Mag. Eva Zojer



Následující text vznikl na základě diskuze s paní Boučkovou, nebyl nikterak krácen, pozměněn či cenzurován. Jedná se o velmi pravdivou, upřímnou a poměrně drsnou bilanci adopce.

Jednou z nejvýraznějších osobností současné české prózy je bezesporu spisovatelka Tereza Boučková, která se ve své poslední knize, románu ,,Rok kohouta‘‘, snaží vypořádat s rozpadem své rodiny a s problémy spojenými s adopcí dvou dětí, které si osvojila, když jim byl zhruba rok. Autorka líčí propad osobnosti obou chlapců – nejstarší hoch se v současné době věnuje mužské prostituci, nežije s rodinou Terezy Boučkové a začal jít svou vlastní cestou zhruba v 17 letech. V té době se dopustil první vloupačky do klubu, který se stará o lidi bez přístřeší. Mezitím zplodil dítě, o které se vůbec nestará, a na internetu nabízí ve velmi primitivní češtině sexuální služby.
Druhý mladší syn rodinu stále podváděl, okrádal ji, kde jen mohl. V této chvíli si nejenom paní Boučková, ale také její manžel kladli stále stejnou otázku - ,,Kde jinde mám mít pocit svobody, volnosti než doma?‘‘. Nejde jen o finanční částku, ale jde o ten pocit, že chlapec, kterého považovali za syna, je stále okrádá.
První přečtená ukázka z románu ,,Rok kohouta‘‘ se týkala výslechu syna. Na začátku jeho kriminální dráhy byla marihuana, pak pervitin, posléze život na ulici. Nyní jsou oba adoptovaní synové spokojení, neboť žijí na ulici, jejich kamarádi jsou jiní bezprizorní bezdomovci a kriminální živly. Na první pohled to vypadá jako svobodný, nekonzumní způsob života, ale během této existence se jim hromadí dluhy, protože neodvádí žádné sociální odvody, zdravotní pojištění a stále více a více se zadlužují.
Dochází také k tomu, že se náhodně se syny může potkat, neboť se většinou zdržují kolem nákupních center, v metru. Někdy měla paní Boučková to štěstí, že je viděla čisté, vymydlené, jindy naopak v úplně opačném stavu.
Přitom měli oba adoptovaní chlapci skvělé podmínky pro úspěšný start – starší chlapec studoval střední školu, mladší navštěvoval učiliště a měl se stát po absolvování této školy zedníkem. V literárním zpracování o nich hovoří jako o Patrikovi a Lukášovi. Postupně přerušili školu, začali krást, rodina dostávala stálě častěji předvolánky od soudu, a proto je po marném snažení a přemlouvání odhlásili z domova.
Proč se však vůbec rozhodli pro adopci? Co je vedlo k tomuto zásadnímu kroku? Paní Boučková nám vyprávěla, že u ní lékaří zjistili neplodnost, nemohla mít vlastní děti, a proto s manželem adoptovali dva chlapce romského původu. Velice překvapivě a zcela nečekaně se jim narodil vlastní syn – dětství tří chlapců bylo velmi harmonické, kluci se měli vzájemně rádi, vyváděli spoustu vylomenin, lezli po stromech atd., ale měli velice ideální a skvělé dětství. Ale i zde je třeba podotknout, že adoptovaní chlapci i přes vzájemnou lásku okrádali nejenom vlastní rodiče, ale i milovaného sourozence.
I když se chlapcům věnovali stejně, měli je rádi a nedělali rozdíly, jestli jsou adoptovaní nebo vlastní, tak přesto došlo k tragickému rozpadu rodiny. Chlapci sice vždy slíbili nápravu, ale sliby nedodrželi a paní Boučková se na ně nemohla vůbec spolehnout. Takto jednali i s institucemi – např. se soudy. Na dohodnutý termín nedorazili, nebo s velkým zpožděním. Neustále jim narůstají penále za předvolánky k soudu, ale oba mladí muži jsou celkem klidní, vůbec se tím nezatěžují, protože je to nezajímá.
Paní Boučková si není vědoma toho, že by při výchově obou adoptovaných synů udělala nějakou chybu. Domnívá se, že velkou roli v jejich vývoji sehrála skutečnost, že je opustila vlastní matka a že došlo k výskytu jisté osobnostní chyby. Žádná normální ženská přece neopustí své dítě; své dítě opouští pouze ten, kdo k němu nemá vztah. Člověk musí mít jisté povahové rysy a vlastnosti, které předurčují jistou dráhu, přičemž okolnosti zde nehrají žádnou velkou roli. Zde paní Boučková hovořila o zakódované schopnosti kradení. Jsme prostě různě nastavení – nejmladší (vlastní syn Terezy Boučkové) kupříkladu nikdy nekradl.
Velkým problémem při výchově se ukázala otázka motivace – adoptované chlapce bylo možné motivovat jen krátkodobě, ale ani to se pak nepodařilo. U mladšího chlapce byla zjištěna poruha ADHD – lehká mozková dysfunkce – a proto bylo nutné všechno řešit hned, tedy pochvala hned, případně okamžitý trest rovněž hned.
Dětství sourozenců bylo – jak už bylo výše zmíněno – velmi pěkné a harmonické. Nejmladší syn se ve svých sourozencích jen viděl, měli totiž bujnou fantazii, podnikali s ním různé akce. Druhý syn byl poněkud opožděný, měl jednoduché myšlení a byl mentálně opožděný. Měl prostě jinou inteligenci než ti druzí. Tereza Boučková srovnávala dětství svých synů se svým vlastním – její sestra ji zasvětila do mnoha věcí, brala ji na diskotéky, ,,mejdany‘‘, učila ji, jak správně zvracet, když je člověk opilý, ale paní Boučková pochopila, že naše pozdější cesta záleží také na tom, jakou máme povahu. Jakou má člověk povahu, takový také je.
S nejmladším, biologickým synem nikdy takové problémy (krádeže, útěky z domova, prostituce atd.) neměla. Podělila se však se svým sympatickým publikem o jednu historku o tomto synovi, který se na druhém stupni základní školy opil a měl v krvi 1.0 promile alkoholu. Byl zrovna v posledním ročníku devitileté ZŠ a paní Boučková právě zvedla sluchátko, aby se od pana ředitele této školy dozvěděla o tomto incidentu. Žáci se v polední přestávce opili a pak přišli na odpolední výuku v podnapilém stavu. V té chvíli se paní Boučková velice styděla za svého syna, neboť do školy přijela rovněž policie a jméno ,,Bouček‘‘ bylo veřejně známé a vyvolávalo u strážců zákona samé negativní asociace. Policisté rovněž předpokládali, že se pod jménem Bouček skrývá snědý chlapec, ale byli překvapeni, když se jim ozval blonďatý modrooký chlapec. Jeho matka se obávala, že se i on vydá špatnou cestou, ale naštěstí se jednalo o jednorázový incident, který se již nikdy v budoucnosti neopakoval. Školní práci z matematiky napsal v podnapilém stavu na známku výbornou.
Paní Boučková nám vyprávěla tuto historku z jednoho prostého důvodu – prošla si společně se svým manželem peklem, které si nikdo z nás nedokáže představit. Tato historka s nejmladším synem je tím nejhorším, co se jí stalo, ale je v nepoměru s tím, co zažila s oběma staršími syny.
Zažila stavy beznaděje, zjistila, že se jedná o neřešitelný problém, který se týkal citové okoralosti adoptovaných synů. I když byli svou rodinou a nejmladším bratříčkem milováni, tak zcela zapomněli na svůj předchozí život a začali žít nový v domnělé svobodě a nezávislosti. Drogy, alkohol, prostituce. Byli sice obklopeni slušnými lidmi (sousedé), ale s výchovou problematických dětí jim nikdo nepomáhal. Oba adoptovaní synové se rozhodli, že již nechtějí žít se svými nevlastními rodiči, proto došlo k rozpadu této rodiny.
O tomto traumatu pojednává tedy kniha ,,Rok kohouta‘‘, která rozhodně stojí za přečtení.Nikdo z dětí paní Boučkové však tento román nečetl. Starší synové nejsou žádní velcí čtenáři a nejmladší se brání přečíst si toto autobiografické dílo. Na letním táboře se seznámil s jedním chlapcem, jehož matka si právě četla tuto knihu. Velice rozpačitě se vlastní syn přiznal k tomu, že jeho maminka je autorkou této knihy.
,,Rok kohouta‘‘. Tereza Boučková. Dcera Pavla Kohouta. ,,Rok kohouta‘‘ nebo ,,Rok Kohouta‘‘? Proč si autorka zvolila tento titul? Paní Boučková se nám svěřila, že se svým jménem měla vždy jen trable. Jmenovala se Kohoutová, otec podepsal Chartu 77 a toto příjmení jí moc štěstí nepřineslo. Navíc s nimi otec nežil, neboť rodinu opustil. Paní Boučková se narodila podle čínského kalendáře nejenom v roce kohouta, ale i v hodině kohouta.
Tento román se zabývá také depresemi spisovatelky, která se dostává až na dno. Stává se z ní zničený člověk, najednou s manželem neví, jak nastálou situaci řešit. Uvědomuje si, že bude muset své adoptované potomky stále živit a bude muset za ně platit nahromaděné dluhy. V době totální krize autorka pomýšlela i na sebevraždu, bylo jí zle a toužila po smrti. V té chvíli pochopila sebevrahy, které do té doby velice odsuzovala. Nechápala, proč je dva zdraví chlapci, kterým jako rodiče dali opravdu všechno, chtějí zničit. Zničili je tím, že chtěli žít tak, jak jim to nejlépe vyhovovalo.
Když se z toho vyhrabala, tak se rozhodla to sepsat a psala to asi rok a půl. Vždy však velmi důkladně zvažovala, co v knize smí a naopak nesmí být. Byla velice překvapena, když se z knihy stal bestseller. Prodalo se totiž asi 50 000 výtisků. Někteří lidé ji obviňovali a odsoudili ji, protože tvrdili, že láska zmůže všechno. Podle nich paní Boučková své adoptované děti dostatečně nemilovala, jinak by se něco takového vůbec nemohlo stát.
Spisovatelka je naopak přesvědčena o tom, že láska všechno nezmůže. Vlastně vůbec nic. Vždy se děje vůle boží, vše je přesně naprogramováno a zakódováno.
V současné době je nejmladšímu synovi 18 let a dělá paní Boučkové jen radost. Se staršími syny nemá žádný kontakt a nehodlá se s nimi stýkat. U soudu byla zrušena adopce, manželé Boučkovi odmítají jakýkoliv styk s bývalými syny.Tohoto setkání se totiž bojí, protože se obávají, že by se vše mohlo zase opakovat.
Jak to dopadlo se snaho synů najít biologické rodiče? Našli je, ale vlastní rodiče jim namluvili tisíce výmluv, proč se o děti nemohli starat. Tomu synové rádi uvěřili, neboť pravda je trpká pilulka. Vytvořili si své ideály o původní rodině a věří verzi původních rodičů. Matka prostředního syna mu dokonce namluvila jiné datum narození, aby potvrdila své tvrzení. Přitom je pravda taková, že po půl roce nezájmu je dítě nabízeno zájemcům ze strany adoptivních rodičů. Kojeneckému ústavu stačí, když dítěti biologičtí rodiče pošlou jednou za půl roku pohlednici – toto nepatrné gesto je považováno za zájem o dítě. Chlapci byli adoptováni zhruba ve věku 11 měsíců, do té doby se o ně nikdo nezajímal....
Co říci na závěr čtení paní Boučkové? Snad jen vděčné slůvko ,,děkujeme‘‘. Paní Boučková se rozhlédla na konci diskuze po celé knihovně a popřála všem studentům a studentkám, aby jednoho dne potkali toho pravého, měli se rádi a poznali to pravé štěstí, které spočívá v založení rodiny s milovaným člověkem. Jí se to podařilo až po vyčerpávajícím překážkovém běhu a román jí umožnil překonat rodinnou, osobní a také tvůrčí krizi. Na základě osobní čtenářské zkušenosti mohu knihu vřele doporučit, neboť je to jedna z knih, která podle slov jiné spisovatelky (Radky Denemarkové) musela být napsána.
Mag. Eva Zojer

Knihy, které jsou našim čtenářům k dispozici ve školní knihovně gymnázia:
Boučková, Tereza: Indiánský běh
Boučková, Tereza: Rok kohouta

DVD:
Smradi

P.S.: Chystáte se v ČR do kina? Skvělé!!! Proč třeba nevyrazit na mrazivou komedii Ireny Pavláskové ,,Zemský ráj to napohled‘‘?