Startseite / 2009-10 / 2009-12-16 Lesung und Diskussion mit Petra Hulova 8

In dieser Gruppe suchen

Za trochou exotiky do Mongolska aneb Setkání se spisovatelkou Petrou Hůlovou

Dne 16.12. do naší školy zavítala známá česká spisovatelka Petra Hůlová, která studentům 5. a 6.ORg poodhalila tajemství psaní a besedovala s nimi nejenom o své prvotině ,,Paměť mojí babičce‘‘, ale i o dalších knihách, cestování, studiu kulturologie a mongolistiky a otázce autobiografičnosti literární tvorby. Při líčení sychravého počasí v Mongolsku jsme si vychutnávali příjemnou atmosféru vytopené knihovny a za okny padaly první sněhové vločky poněkud zpožděné zimy čekající jen na příchod paní Hůlové, která velice živě vykreslila poměry v dnešním Mongolsku, které zná málokterý český, slovenský či rakouský cestovatel. Je to pro nás prostě velmi exotická země, o které toho pranic nevíme. Naštěstí se to ale po tomto zajímavém čtení změnilo...
Proč ale Mongolsko? Na začátku byl film ruského režiséra Nikity Michalkova ,,Urga‘‘ (1991), který přivedl Petru Hůlovou ke studiu mongolistiky na Karlově univerzitě. Po dvouletém studiu odjela na roční stáž do Mongolska, a to společně se svými čtyřmi spolužáky z univerzity. V hlavním městě Ulánbátaru bydlela na kolejích, chodila do školy a v zimě čelila průměrným teplotám kolem 50° až 60° pod nulou. V této době strávila hodně času na svém pokoji a hledala nějakou aktivitu, aby se zabavila. Rozhodla se proto vymyslet fiktivní příběh dívky žijící v Mongolsku a každý den napsala tři stránky. V Praze se jí však tento ručně napsaný příběh nechtělo přepisovat, a tak začala psát na zelené louce zcela nový příběh. Kniha ,,Paměť mojí babičce‘‘ (2002) získala cenu Magnesia Litera za objev roku a byla vyhlášena knihou roku, a to Lidovými novinami.
O čem pojednává tento román? Nejedná se o etnografický příběh, není to ani dokument a také žádná autobiografie. Hlavním znakem tohoto románu je věrnost prostředí – po vydání knihy se v Mongolsku objevily rozporuplné reakce. Zhruba 1% Mongolů totiž mluví česky, neboť v době komunismu jezdili na studijní pobyty do Československa, a proto tuto knihu četli v originále. V hlavním městě vyšly jak pozitivní, tak negativní recenze – ty nelichotivé kritizovaly zejména to, že spisovatelka dělá zemi v cizině špatnou reklamu a image (téma prostituce). Dále jim vadilo, že knihu o životě v Mongolsku píše cizinec, chápali totiž román jako propagační materiál, nikoliv jako umělecké dílo, které je součástí literatury.
Román se zabývá osudy pěti žen, je vyprávěn v ich-formě a popisuje život tří generací jedné fiktivní mongolské rodiny. Inspirací k napsání tohoto příběhu bylo setkání Petry Hůlové s mongolskou dívkou, která odjela společně s čínským přítelem studovat do Československa. Muž ji však opustil a ona se musí vrátit zpátky domů, kde je automaticky zavržena celou rodinou. Mongolové se totiž velice kriticky dívají na vztahy s Číňany či Rusy.
Petra Hůlová se do toho příběhu vžila a zrodil se příběh o nešťastné lásce s etnickou notou, kdy je jedna dcera poloruského a druhá poločínského původu. Poté změnila perspektivu vyprávění a vcítila se do pozice matky a babičky. Na začátku psaní tedy nebyl plán, ale vše vznikalo v průběhu psaní.
Jaké byly Vaše první dojmy z Mongolska, když jste v roce 2000 přijela na roční stáž do této země?
Poprvé paní Hůlová navštívila Mongolsko společně se svým spolužákem z Prahy – jeli tenkrát vlakem z Prahy přes Moskvu až na Altaj a potom se rozhodli jet stopem do Mongolska. Měli velké štěstí, neboť v koloně džípů chyběl jeden řidič (utekl), a tak mongolská majitelka všech aut hledala spolehlivého řidiče na cestu dlouhou 2000 kilometrů. Mladý pár tak měl cestu zdarma a paní lehce vyřešila nastálý problém. Mongolsko – to jsou hlavně hory rozprostírající se na náhorní plošině, obzor se táhne hodně do dálky, všude je málo stromů a po Antarktidě a Arktidě je zde nejmenší hustota obyvatel – zhruba 1 osoba/km², země je asi pětkrát větší než Francie, ale žije zde zhruba 2,5 milionů lidí. Zajímavé je, že se zde pase více zvířat – např. jen koní je zde zhruba deset milionů. Kromě nich je tu hodně ovcí, koz, velbloudů, miliony zvířat. Člověk je malinkatej, nedůležitej, nastává zde opojení přírodou.
Paní Hůlová nám četla delší ukázku z románu ,,Paměť mojí babičce‘‘ a studenty zajímalo, jestli se jí tyto pasáže stále líbí, nebo by na nich teď něco pozměnila, vylepšila, zkrátila atd..
Spisovatelka čte na podobných literárních besídkach většinou své oblíbené pasáže. Při psaní postupuje následujícím způsobem – většinou knihu celou napíše a teprve se škrtává. Vždycky je co zlepšovat, ale kdyby byl člověk perfekcionista, tak by nikdy nic nevydal.
Je mongolština těžký jazyk?
Není, ale na univerzitě se učí spisovná forma tohoto jazyka, která obsahuje starodávná slova. Proto se jí lidé v Mongolsku občas smáli, když uslyšeli nějaký archaický výraz. Problém u mongolštiny je ale ten, že nežijeme v prostředí, kde bychom neustále slýchávali tento jazyk, jak je to běžné např. u angličtiny. Člověk není u exotických jazyků zvyklý na zvuk tohoto jazyka. Paní Hůlové se v Mongolsku velice líbilo, několikrát se sem ještě vrátila, ale už nikdy v zimě. Dokázala by si představit, že by zde nějakou dobu žila, také manžel souhlasil s tímto záměrem a hledá si zde práci.
O čem píšete v současné době?
Hodně kritiků jí neustále vyčítalo, že nepíše o Čechách, její příběhy se odehrávají v zahraničí, a proto zasadila děj posledního románu do Československa. Hrdinkou nového románu je nesympatická žena, komunistická rasistka, která má velice zvláštní postoj ke světu a svérázné názory. Děj se odehrává od konce 70.let až do roku 2001, v této době se žena snaží ve svém městě obrodit komunismus a pořádá antiromský pogrom. Tento román vystihuje společenskou náladu v Čechách a je výpovědí o naší době.
V mnoha románech se objevuje téma prostituce. Proč Vás baví psát o prostituci?
Spisovatelku zajímá především to, jak se váže sexualita k lidským citům. Nakolik to může fungovat odděleně, nakolik to existuje spolu. Motivy se vrací, člověk ani neví, proč tomu tak je. Např. román ,,Umělohmotný třípokoj‘‘ je zpovědí prostitutky, autorka ho považuje za nejoriginálnější a jedná se o velmi kontroverzní dílo. Studenti to mohli na základě krátké ukázky sami posoudit. Tento román byl dokonce zdramatizován a objevil se jako divadelní hra ,,Česká pornografie‘‘, přičemž režisérka Viktorka Čermáková vnitřní monolog rozsekala do šesti postav a vznikla velmi působivá hra, která získala řadu ocenění. Román vyjde dokonce v audio podobě. V knize nejsou žádné ilustrace, ale byl to jediný román, kde o nich samotná autorka uvažovala.
Která kniha měla největší komerční ohlas?
Jedná se bezesporu o román ,,Paměť mojí babičce‘‘, který vyšel v několika jazycích (např. v polštině, angličtině, francouzštině, turečtině, maďarštině). Inspirací je jí hlavně cestování, hodně cestuje a navíc má schopnost si věci představit.
Proč píšete nespisovnou češtinou?
V románu ,,Umělohmotný třípokoj‘‘ se objevily novotvary a vulgární výrazy, román ,,Stanice Tajga‘‘ je psán spisovnou češtinou, ale ostatní knihy jsou napsány nespisovně. Paní Hůlová přiznává, že mluví příšernou pražštinou, je pro ni velice těžké psát spisovně, protože jí to není vlastní, není to pro ni dané. Jednou takto hovořila v rádiu a do redakce pak volali rozhořčení posluchači, kteří zastávají názor, že by spisovatel měl psát spisovně a jazyk kultivovat. Spisovatelka s nimi v zásadě souhlasí, ale lépe se jí píše nespisovně.
Jak píšete své knihy?
Paní Hůlová píše své romány vždy na počítači, od 14 let si pravidelně vede deník. S vydáním první knihy byly velké problémy, román ležel rok v nakladatelství. Pak si ale našla dobrého nakladatele a s vydáváním už nemá potíže. Po napsání knihy piluje s editorkou text. Celkem vydala pět knih, ale ve skutečnosti napsala jednou tolik, než ve skutečnosti vydala. Hodně věcí seškrtala, mnoho také skončí v koši. Většinou zbyde asi 200 stránek, které dává přečíst pár lidem, kteří to zhodnotí. Jen jednou se jí stalo, že se shodli na tom, že to není dobré, a proto celý román nevydala.
Jaký byl Váš nejhorší zážitek v Mongolsku?
Paní Hůlová se jednou zranila a s poraněnou rukou se ocitla v nemocnici. Od paní doktorky dostala dezinfekci ve flašce od Coca Coly a gázu v chirurgické rukavici.
Jací jsou Mongolové ve srovnání s ostatními národy?
Jsou velmi otevření, pohostinní, neboť to patří k jejich kultuře. Jednotlivé jurty jsou rozeseté po celé krajině, jsou mezi nimi velké vzdálenosti. Pohoštění dostane návštěva úplně všude, kam přijde. Existuje tu však bariéra, člověk zůstává cizincem, i když mluví mongolsky. Stále je tím z Evropy, který neví, jak to v Mongolsku chodí. Zde je možné vycítit jistou odtažitost. Pohostinnost je však vždy na prvním místě.
Zažila jste po návratu z Mongolska nebo z Ameriky kulturní šok?
Paní Hůlová strávila rok v Americe a rok v Mongolsku. Po návratu z Mongolska vidí vše jinýma, novýma očima. Lidé v Čechách řeší malicherné věci, zatímco v Mongolsku jde o základní věci – najíst se, obstarat dobytek, teplo, základní problémy. Je frustrující vidět, jak se lidé rozčilují kvůli malým věcem.
Bavilo Vás psát slohové práce?
Ano, ale například na maturitní písemku dostala trojku. Nedá se říci, že by v tom nějak vynikala.
Kolik peněz získáte z prodeje jedné knihy?
Záleží na prodejnosti té či oné knihy. Autorka dostává určité procento z ceny knihy, a to 10%. Jsou autoři, kteří se domluví na konkrétní částce, u paní Hůlové je to ale deset procent z každé prodané knihy. Při překladu se nakladatel domluví se spisovatelem a odkoupí od něho práva na tuto knihu. Většinou se jedná o částku 500 – 3500€, u států západní Evropy se jedná o vyšší částku, u např. Polska nebo Maďarska o tu nižší.
Živíte se pouze psaním knih?
Momentálně ano. Jednou za měsíc píše paní Hůlová sloupek do časopisu Respekt, občas vyjde její recenze na nějakou knihu. Žádnou jinou regulérní práci zatím nemá.
Jaké je to být spisovatelem?
Jedná se o velice nejisté povolání. Paní Hůlovou to baví, ale v Čechách to uživí asi pět až deset lidí. Určitě to nebude dělat věčně. Mongolistů není moc, ale je jich víc, než je jich potřeba. Absolventi kulturologie a bývalí spolužáci Petry Hůlové pracují v různých kulturních institucích, v reklamkách, v médiích.
Byla některá z Vašich knih již zfilmovaná?
Ještě ne, ale česká produkční společnost Negativ si koupila práva na zfilmování románu ,,Paměť mojí babičce‘‘ a paní Petra Hůlová bude na Filmovém festivalu v Cannes a v Berlíně hledat režiséra.
Co nás může zarazit na chování Mongolů? Jak se chovají k cizincům? Jak vypadá klasická mongolská kuchyně?
Paní Hůlová byla mnohokrát na návštěvě v mongolských rodinách, kde bývá zvykem, že host dostane nejtučnější maso, jedná se o flákotu sádla. Pro mongolskou kuchyni je typické vařené skopové maso, na které Evropan není zvyklý. Jedí málo ovoce a zeleniny, zato placky plněné skopovým masem, smažené placky atd.. Mongolové jsou pohostinní, ale nejsou to vřelí lidé. Když se totiž paní Hůlová po dvou letech vrátila zpátky do Mongolska, chtěla se svým kamarádům vrhnout na náručí, ale oni ji jen uvítali slovy ,,čau‘‘. Člověk si to nesmí vyložit špatně, protože Mongolové prostě nedávají své city, emoce najevo.
Pijí hodně alkoholu, ale chybí jim enzym na vštěpení alkoholu, takže se velmi rychle opijí, ale ještě dlouho vydrží u stolu. V rámci opilství začínají vyplouvat na povrch negativní pocity vůči Evropanům. Paní Hůlová zažila mnoho opilých Mongolů, kteří pijí zejména vodku, případně kumys - kvašené kobylí mléko. Jedná se rovněž o alkoholický nápoj.
Velmi oblíbené jsou tzv. buzz – jsou to knedlíky plněné skopovým masem. Mongolové se řídí čínským kalendářem a v době svátků je nutné udělat hrozně moc knedlíků.
Momentálně působíte v Kremži a pracujete zde na své nové knize. Domluvíte se německy?
Paní Hůlová se učila němčinu na gymnáziu, pak ale odjela do Ameriky, pobývala v Rusku a její němčina zakrněla. Dokáže si přečíst titulky v novinách a rozumí němčině pasivně, ale v Kremži se věnuje v rámci stipendijního programu jen a jen psaní.
A na závěr našeho setkání jedna otázka týkající se aktuálního tématu – jak slaví Mongolové Vánoce?
Mongolové jsou buddhisté, lidé se věnují šamanismu a Vánoce se tudíž neslaví. V hlavním městě se nachází katolický kostel, neboť v Ulánbátaru žije malá křesťanská komunita. Mongolové jsou nábožensky velmi tolerantní lidé. Už za dob Čingischána panovala na jeho dvoře velká náboženská svoboda. Nikdy nebyli nábožensky nesnášenliví lidé. Když člověk prohlásí, že je křesťan, tak jsou velice tolerantní.
Mockrát Vám děkujeme za zajímavé vyprávění o Vaší tvorbě, cestování a Mongolsku a těšíme se na další kulturní projekty.
Písemný záznam literární besídky pořídila dle vlastních záznamů Mag. Eva Zojer.
Paní Petru Hůlovou jsme ve sborovně poprosily (paní ředitelka Huber a já), aby nám prozradila knihy, které ji v poslední době nejvíce zaujaly. Zde je krátký seznam děl doporučených paní Hůlovou:
Radka Denemarková: Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla
Martin Ryšavý: Cesty na Sibiř
Petra Soukupová: Zmizet
Petra Soukupová: K moři