Willkommen auf der Fotogalerie des RG Komensky. Viel Spaß beim Stöbern in den 20.000 Erinnerungsfotos!

Teilnahme an der Abschlussdiskussion mit:
Peter Huemer (Moderator)
Jiří Gruša (Direktor der Diplomatischen Akademie Wien)
Antonín Liehm (Herasugeber der Wochenzeitung Literární noviny)
Ludvík Vaculík (Autor des 2000-Worte Manifestes)
Barbara Coudenhove-Kalergi (Journalistin)
Gerd Bacher (Journalist)

Diskuze na diplomatické půdě:
„Pražské jaro – konec iluze?“

Ke čtyřicátému výročí Pražského jara se dne 12.03.2008 sešly v Diplomatické akademii ve Vídni známé osobnosti, které tuto dobu zažily:
Jiří Gruša (ředitel Diplomatické akademii ve Vídni)
Antonín Liehm (vydavatel tehdejších Literárních novin)
Ludvík Vaculík (známý český spisovatel a autor manifestu „Dva tisíce slov“)
Barbara Coudenhove-Kalergi (žurnalistka)
Gerd Bacher (žurnalista, bývalý generální intendant ORF)

Centrálním tématem tohoto večera bylo Pražské jaro, které trvalo až do srpna 1968, a různé zážitky výše uvedených osob. Diskuzi řídil Peter Huemer (publicista, žurnalista a historik).
V průběhu večera bylo položeno mnoho otázek, jak ze strany moderátora, tak z naší strany, a sice publika. Známí hosté vyprávĕli o svých zážitcích a svých vlastních asociacích k srpnu roku 1968. Tak nám například Ludvík Vaculík vyprávĕl, jak ho jeho známí v ten den probudili, kdy ruské tanky obsadily tehdejší ČSR, a ptali se, jak je mají přivítat. Odpovĕď znĕla: „Vodka už došla a granáty nemáme.“
Dále byl autor tázán, čeho chtĕl vlastnĕ svým známým manifestem dosáhnout. Pan Vaculík svůj literární protest vysvětlil tak, že texty proti komunistickému režimu už existovaly, ale on chtĕl lidem říct, co mají proti režimu učinit.
„ ‚Dva tiscíce slov‘ byla výzva pro lid, aby se více zapojoval do dĕní.“
Bĕhem večerního sympozia se rozebrala nejenom celá situace kolem Pražského jara, ale také různé další aspekty a politické události, jako například vyhnání tehdejších sudetských Nĕmců.
Také otázky publika tuto diskuzi velmi obohatily, i když se jeden poslouchač nemohl smířit s výpovĕdmi hostů. Protestoval proti jedné vĕtĕ, kterou řekl pan Antonín Liehm, a sice že tehdy nikdo z lidí nevěděl o různých násilných akcích komunistů a nelidských pracovních táborech. Pán, který protestoval, byl ale toho mínĕní, že se velice dobře vĕdělo, co se stane s lidmi, kteří byli zatčeni a odvezeni do uranových dolů.
I když se toto nedorozumĕní po velmi krátké dobĕ vyřešilo a zástupci obou stran, jak hostů, tak poslouchačů, působili spokojenĕ, tak to vůbec neuškodilo velice plodné diskuzi.
Velmi veselý a sympatický pan Vaculík se snažil přemluvit publikum k malému hudebnímu příspĕvku a to se mu dokonce podařilo. Spolu s ním se zpívala národní písnička, která na tvářích všech přítomných vyvolala úsmĕv.
Tĕsnĕ po oficiálním konci akce se nám podařilo získat podpisy pana Vaculíka, který se nám zvěčnil v několika námi přinesených knihách, a udĕlali jsme několik skupinových fotek zástupců studentů naší školy s autorem.
Po krátkém a sladkém občerstvení se naše skupina rozešla a skončil velmi zajímavý a podnětný večer.
Andreas Egermeier, 7.ORg









Dne 12.března jsme se (Alexandra, Susi a já) krátce před sedmou hodinou večer sešli s Andreasem, Arou, Davidem a s paní profesorkou Zojerovou před Diplomatickou akademii, kde jsme se chystali navštívit závěrečnou diskuzi sympozia „Pražské jaro-konec iluze?“.
Poté co jsme se vybavili papíry a propiskami, vše se symboly Diplomatické akademie, jsme se usadili. Krátce poté byla diskuze zahájena slovy Petra Huemera, který se toho večera ujal funkce moderátora.
Diskutovaly známé osoby: Jiří Gruša, nynější ředitel Diplomatické akademie, Antonín Liehm, vydavatel tehdejších „Literárních novin“ , Barbara Coudenhove-Kalergi, žurnalistka, a Gerd Bacher, dřívější intendant ORF. Jasný vítěz diskuze (získal si mé sympatie) ale pro mě byl Ludvík Vaculík, autor manifestu „Dva tisíce slov“. Sice se často nehlásil ke slovu, když se ale chopil slova, tak „to sedělo“. O Pražském jaru prohlásil, že to bylo, jako kdyby někdo někoho topil a na jednu minutu ho nechal nabrat vzduch.
Antonín Liehm popsal Pražské jaro 1968 jako možnost, kdy se daly otevřít okna a dveře, aby se dovnitř dostal nový vzduch.
Vaculík o sobě neprohlašuje, že byl statečný, když napsal známý manifest„Dva tisíce slov“. Řekl, že se někdy musí prostě jednat podle instinktu a že to pomáhá, se jako člověk vyvíjet dál. I jinak tento manifest nepovažoval za tak mimořádný, že by se o tom mělo mluvit, takže se ujal slova Antonín Liehm, který tento manifest vydal ve svých Literárních novinách. „Nikdy jsme nepočítali s nějakým skandálem“. Manifest reagoval na poměry v Československu a měl silnou odezvu ve společnosti.
Později se pan Vaculík přece jen rozhodl říct něco o svém textu, a sice že neměl potřebu popsat lidem, proti čemu by měli být, ale co mají dělat, aby se situace zlepšila. Když pak byl text napsaný, dal své rodině úkol, slova spočítat, že ale u každého vyšlo něco jiného. Pak ještě ironicky prohlásil, že nejlepší, skoro až geniální na manifestu je prý jeho název.
Gerd Bacher ke konci sympozia ještě řekl trošku smutnou větu: „Vztah k našim čekým sousedům asi nikdy nebyl tak hluboký jako v době Pražského jara.“
Diskuze byla ukončena prosbou Ludvíka Vaculíka o písničku od publika, která se taky, po krátkém váhání, zazpívala.
Poté jsme ještě měli krátce možnost, s panem Vaculíkem mluvit a nechat si podepsat knížky ze školní knihovny.
Skvělý byl taky bufet, kde si mohlo publikum pochutnat na vynikajících čokoládových buchtičkách a promluvit si ještě o tomtom zajímavém večeru.
Judita Huber, 7.ORg